Kuba - historie, prezident a politika
Osidlování Kuby začalo v letech 10000-8000 př.n.l. Mezi první kmeny, jež obývaly Kubu, byly Sibonejové, Tainové a Guanajatabejové. V roce 1492 připlul ke kubánským břehům Kryštof Kolumbus. V roce 1511, i přes odpor domorodých indiánů, se Kuba pod vedením Diega Velázqueze stala španělskou kolonií a zůstala jí po následujících téměř 400 let. V 16. století čelila Kuba, obzvláště pak Havana, četným útokům pirátů z evropských zemí, především pak z Francie, později z Holandska a Anglie. Španělé začali Havanu důsledně opevňovat a v té době již ve významném havanském přístavu se začal rozvíjet obchod. V 16-17. století Kuba čítala cca 120,000 obyvatel a v této době se začalo aktivně obchodovat s mimořádně kvalitním tabákem, jež se na Kubě pěstoval. V polovině 18. století byla ostrovní ekonomika posílena zvyšujícím se podílem plantáží s cukrovou třtinou. Pěstování cukrové třtiny a výroba cukru se stalo stěžejním odvětvím kubánského hospodářství. V roce 1800 bylo na ostrově již 400 cukrovarů. Rychlý rozvoj tohoto průmyslu vedl už v roce 1837 ke stavbě železnice, jež spojovala třtinové centrum Bejúcal s havanským přístavem. Důležitou pracovní silou se postupně stávali černí otroci, dovážení na Kubu převážně ze západní Afriky, a jejichž počet v polovině 19. století činil přibližně 45% kubánské populace. Otroctví na Kubě přetrvalo až do konce 19. století. V roce 1868 začala "desetiletá" válka za úplnou nezávislost Kuby, vedená Carlosem Manuelem de Céspedesem. Válka i v důsledku vnitřních problémů mezi stoupenci nezávislosti uvízla na mrtvém bodě a byla vyřešena kompromisním mírem v roce 1878, dle kterého Kubánci získali částečnou autonomii. Součástí mírové smlouvy byla i svoboda pro otroky bojující na straně povstalců, což přispělo ke zrušení otroctví na ostrově roku 1886. Nespokojenost s koloniálním režimem ovšem i nadále narůstala, především z důvodu omezeného volebního práva, špatné situace ve školství a úplatností úřadů. V roce 1892 založil Kubánskou revoluční stranu kubánský básník a politik žijící v americkém exilu, José Martí, jež mimo jiné i prosazoval rasovou rovnoprávnost. V roce 1895 se povstalecké jednotky pod velením osvědčených velitelů Antonia Macea a Máxima Gómeze vylodily na Kubě a obnovily boje a postupně si získávaly pozice na celém ostrově a působily koloniální správě velké ekonomické problémy ničením průmyslu a plantáží. Španělé tvrdě postupovali proti vesnickému obyvatelstvu, jež poskytovalo povstalcům podporu, přesídlováním jich do koncentračních táborů, kde kvůli nedostatku potravin mnozí zemřeli. Tato španělská opatření a narušení obchodů s Kubou vedly Spojené státy americké k úvaze o intervenci, neboť byli rozhodnuti získat nad Kubou celkovou kontrolu. Po výbuchu křižníku Maine u Havany v roce 1898 vypukla španělsko-americká válka, v níž Španělsko utrpělo velkou porážku a bylo nuceno Pařížskou mírovou smlouvou Kubu postoupit do správy Spojeným státům americkým. K formálnímu podřízení Kuby sloužil USA tzv. Plattův dodatek, dokument, který umožňoval kontrolovat do jisté míry kubánskou zahraniční politiku a prosazovat jejich ekonomické zájmy na ostrově a dále právo na vybudování vojenské základny na Kubě. Po podepsání dohody se 20. května 1902 Kuba stala samostatným nezávislým státem. USA si jako podmínku stažení svých vojsk ponechala v pronájmu vojenskou základnu Guantánamo. Prvním prezidentem Kuby se stal Tomás Estrada Palma.
Značný politický a hospodářský vliv USA na Kubě přetrvával během několika dlouhých následujících let. Ve vlastnictví amerických majitelů byla třetina nejmodernějších cukrovarů a rafinérie cukru, železniční doprava na východě země nebo městská veřejná doprava v Havaně. Probíhala celá řada sporů mezi liberály toužících po vymanění z vlivu USA a konzervativci. Roku 1925 nastoupil do úřadu prezidenta "diktátor" generál Gerardo Machado, proti jehož politice se později začali bouřit pravicoví politici, studentské organizace i dělnická hnutí. Postupně ztratil veškerou podporu vládních vojsk i Spojených států, a proto se roku 1933 vzdal moci a opustil Kubu. V roce 1933 se k moci dostal generál Fulgencio Batista, jež upevnil své postavení čistkou v armádě a dosazením politicky spřízněného plukovníka Carlose Mendiety do úřadu prezidenta republiky. Projevil se jako populista a demagog, jež si dokázal získat náklonnost běžných lidí. Jeho zahraniční politika byla orientovaná na USA. Sám se do čela státu nechal zvolit až v roce 1940, do té doby stát řídil pomocí jemu naprosto oddaných prezidentů bez skutečných pravomocí. Zpočátku byl velice populární garantováním všech práv ženám, zavedením osmihodinové pracovní doby pro dělníky či přiznáním práva na měsíční placenou dovolenou. V roce 1944 se z kubánské politiky stáhl a na přelomu 40. a 50. let si spojením s vojenským velením opět připravoval půdu pro svůj návrat a převratem v roce 1952 překazil pravděpodobné vítězství ve volbách Roberta Agramonteho, jež tvrdě kritizoval současnou a rozsáhlou vládní korupci. Jedním z Batistových oponentů byl i právník Fidel Castro, jenž usiloval o skutečně nezávislou Kubu a inspirován José Martím se rozhodl, organizací zvané Hnutí mládeže století, násilně svrhnout nového diktátora. 26.7.1953 200 členů "Hnutí" zaútočilo na kasárny Moncada v Santiago de Cuba a vojenskou posádku v Bayamu. Útok se však nevydařil a 68 povstalců bylo zastřeleno a velká část dalších, včetně Castra, zatčena a uvězněna. Během soudního přelíčení zveřejnil Fidel Castro své politické požadavky, mimo jiné obnovení ústavy z roku 1940, jež byla Batistou zrušena, rozdělení části půdy mezi drobné zemědělce nebo zabavení korupcí získaného majetku. Batistova amnestie Castra a ostatní útočníky v roce 1955 omilostnila a "Hnutí mládeže století" se přejmenovalo na "Hnutí 26. července" a část z nich se odebrala do mexického exilu, kde začali připravovat další převrat. Zde se k "hnutí" připojil i argentinský marxistický revolucionář Ernesto "Che" Guevara. V prosinci roku 1956 se 82 členů hnutí pod vedením Fidela Castra vylodilo z lodi Granma na Kubě a začalo vést proti Batistovu režimu v pohoří Sierra Maestra partyzánskou válku, postupně si získávali svým socialistickým programem na svou stranu velkou část místních obyvatel, nespokojených s krutou a zkorumpovanou Batistovou vládou. Batistova vojska, vybavená nejmodernější technikou nedokázala, v čele s neschopnými veliteli, čelit hůře vyzbrojeným, ale v horském prostředí dobře manévrujícím povstalcům. 2.ledna 1959 revolucionáři obsadili Havanu a boje skončily jejich vítězstvím. Batista opustil zemi již v noci na 1. ledna.
Po revoluci se země začala přiklánět k socialismu (znárodňování průmyslu a omezování pozemkového vlastnictví - přerozdělení soukromé půdy drobným rolníkům a znárodnění cukrovarů a rafinerií, většinou do té doby vlastněných Američany, ochlazovaly se vztahy s USA a byla podepsána smlouva o rozsáhle hospodářské spolupráci se Sovětským svazem. Jedním z výrazných úspěchů nové vlády byla práce na odstraňování problému nevzdělanosti kubánského obyvatelstva (před revolucí zde bylo až 40% analfabetů). V roce 1961 přerušily Spojené státy diplomatické vztahy s Havanou, odvolaly z ostrova velvyslance a prostřednictvím CIA (bez oficiální účasti armády) se rozhodly řešit nastávající konflikt silou, jež vyústil vyloděním v Zátoce sviní. Operace skončila neúspěchem USA a posílila Castrovu pozici na ostrově. V roce 1962 sovětská vláda vystavila raketovou základnu na Kubě pro posílení pozic v Karibiku. Americký prezident Kennedy na to reagoval námořní blokádou ostrova. Ve vyhrocené situaci studené války, kdy se svět ocitl na pokraji jaderné katastrofy, se obě velmoci nakonec dohodly, rakety byly odstraněny. Hospodářskou situaci v zemi v druhé polovině 60. let komplikovala obchodní blokáda. Ekonomická spolupráce se Sověty byla potvrzena vstupem Kuby do RVHP roku 1972. Hlavním zdrojem příjmů zůstával i v 70. letech zejména cukr, dále tabák a těžba niklu. V roce 1989 hospodářsky upadající Sovětský svaz zredukoval svou pomoc Kubě, do roku 1993 ji nástupnické Rusko téměř úplně zastavilo. Hlavním problémem byla pro ostrov ztráta dodávek ruské ropy, což mělo zničující účinek na kubánský průmysl a zemědělskou produktivitu. Na základě těchto skutečností musel kubánský režim v některých oblastech přijmout prvky tržního hospodářství, zejména pak v oblasti turismu a jako druhá měna byl přijat dolar. Dále se pracovalo na zlepšení zahraničních vztahů s Evropskou unií, zejména pak se Španělskem. Spojené státy však ještě více přitvrdily ve vztahu ke Kubě, když přijaly v roce 1996 tzv. Helms-Burtonův zákon, zesilující ekonomické sankce proti ostrovu. V roce 2006 prezident Fidel Castro ze zdravotních důvodů odstoupil z většiny svých funkcí, které po něm převzal jeho bratr Raúl Castro a vykonával funkci hlavy státu do roku 2018. Po přibližně 60ti letech skončila éra bratrů Castrových a prezidentem Kuby byl téhož roku 2018 zvolen Miguel Díaz-Canel Bermúdez, jež zastává funkci prezidenta doposud a od roku 2021 převzal po Raúlovi i funkci prvního tajemníka Komunistické strany Kuby.
