Kubánská revoluce

Při návštěvě Kuby si nelze nevšimnout nápisů "Viva la Revolución" či "Patria o Muerte" a potrétů Che Guevary. Historie a politika se staly nedílnou součástí dnešní podoby země. 

Co předcházelo revoluci

Původně Kubu obývali indiáni, konkrétně kmeny Tainů, Sibonejů, a Karibů. Když Kubu v roce 1492 objevil Krištof Kolumbus, situace na ostrově se změnila poprvé. Po prozkoumávání země ji o pár let později začali kolonizovat Španělé a mimo jiné zde zavedli otroctví. Nevolníci pocházeli především z Nigérie a pracovali na plantážích s kávou a především třtinou. I díky otrocké práci byla Kuba dlouho největším vývozcem cukrové třtiny na světě. Další důležitá změna přišla roku 1898, kdy po španělsko-americké válce Španělsko o Kubu přišlo. Země propadla Američanům. Dá se tak říci, že rok 1898 je počátkem dějin kubánské revoluce. Třetí zlom přišel 20. 5. 1902, kdy Kuba získala samostatnost. Nebylo to ovšem zadarmo. Spojené státy si nechaly v pronájmu území Guantanáma a do kubánské ústavy přidali Plattův dodatek z roku 1901, podle nějž má USA právo kontrolovat do jisté míry kubánskou zahraniční politiku a prosazovat jejich ekonomické zájmy na ostrově. Součástí dodatku bylo i právo na vybudování vojenské základny na Kubě. 

Počátky samostatnosti ovšem nebyly snadně. Až do roku 1930 probíhala celá řada stávek a demonstrací za zvyšování mezd, osmihodinovou pracovní dobu, zrušení povinné vojenské služby a všeobecně proti chudobě a vysokým životním nákladům. V prezidentském křesle se vystřídalo hned několik osob. První výraznější postavou byl generál Gerardo Machado. Za jeho vlády Kuba ještě výrazněji prohloubila svou závislost na USA. Krvavá Machadova diktatura byla svržena 7.8.1933 generální stávkou a povstáním. Poté se stal prezidentem Carlos Manuel de Cespedes, jeho režim se ale zhroutil po pouhých 21 den, svržen "Vzpourou seržantů" vedenou Fulgencio Batistou y Zaldivarem. Novým prezidentem byl jmenován profesor Ramon Grau San Martín, který svěřil armádu do rukou Fulgencia Batisty. Grau San Martinův nacionalistický režim ale nebyl podporován USA, které jej neuznaly. Později Batista přinutil Grau San Martína k rezignaci a pomocí následných "loutkových" prezidentů sám vládl a hlavní roli v zemi převzala právě Batistova armáda. Batista se stal prezidentem v roce 1940 na dobu 4 let. Byla přijata nová ústava omezující rozlohu pozemkového fondu a ve vládě byli dokonce zástupci komunistů. Jeho počáteční chladné vztahy s USA se postupem času začaly zlepšovat, když Kuba v průběhu druhé světové války začala sloužit jako výcvikový prostor pro americké a britské piloty a Spojeným státům byly pro stejné účely poskytnuty všechny námořní základny. USA odměnou za to vykupovaly produkci cukru a poskytly Batistově režimu štědré půjčky. Po roce 1944 se opět v křesle vystřídalo několik prezidentů, ovšem nijak to nemělo vliv na danou politickou a ekonomickou situaci. Před volbami roku 1952 se předpokládalo, že zvítězí kandidát demokratických sil Roberto Agramonte, tomu ale zabránil Batistův státní převrat, po němž se sám vůdce puče Batista jmenoval novým prezidentem. Volby byly odloženy na neurčito, byla zrušena ústava z roku 1940 a zakázány odborové organizace. Do prosince 1958 zavraždila armáda a policie, za politického teroru při potlačování demokratických svobod na Kubě, asi 20 tisíc osob. 

Průběh kubánské revoluce

Kubánská revoluce v 50. letech 20. století pro karibský ostrov znamenala snad největší dosavadní změnu. Hnutí 26. července svrhlo Batistův režim a ustanovilo novou kubánskou vládu pod vedením Fidela Castra.

Samotná revoluce začala 26. července 1953 útokem na kasárny Moncada v Santiago de Cuba, vedeným mladým právníkem Fidelem Castro Ruz. Po neúspěšném útoku na Moncadu byli revolucionáři, včetně Fidela, zatčeni. Samotný soud začal 16. října téhož roku. Fidel při procesu odmítl obhájce a hájil se sám. Po 72 dnech samovazby vystoupil před soudní tribunál s obhajobou, která se stala v podstatě programem tzv. "Hnutí 26. července". Castro byl odsouzen na 15 let vězení, ale po oficiálním zvolení Batisty prezidentem, v roce 1955, jemu i ostatním zatčeným revolucionářům byla udělena amnestie. Po propuštění mu byl vysloven zákaz vystupování na veřejnosti, a proto odletěl z Kuby do Mexika, kde začal organizovat guerillové "Hnutí 26. července". 

Dne 25.11.1956 vyplula, k ozbrojenému boji na Kubu, z mexického Tuxpanu jachta Granma s 82 kubánskými revolucionáři na palubě, vedenými Fidelem Castrem, Raúlem Castrem, Camilem Cienfuegosem a Che Guevarou. Vylodili se 2.12.1956 na území Kuby na Playa las Coloradas s cílem připravit povstání. Výsadek revolucionářů byl však záhy zpozorován a armáda na jeho likvidaci nasadila početné vojenské oddíly a letectvo. Po vylodění povstalci mířili na domluvené místo v horách Sierra Maestra, avšak po patnácti dnech pronásledování se jich sešlo na místě pouze 14. Rovněž se roznesla zpráva, že Fidel Castro krátce po vylodění zahynul. Mezitím se v těžko dostupných terénech zalesněného pohoří Sierra Maestra formovala pod vedením Castra partyzánská ozbrojená skupina, která ovšem byla zcela odříznuta od jakéhokoliv kontaktu s ostatními protibatistovskými organizacemi i s Castrovým "vlastním" Hnutím 26. července. Přibližně za půldruhého měsíce po vylodění svedl partyzánský oddíl Fidela Castra svou první vítěznou bitvu při útoku na menší vojenskou stanici v La Platě. I když nešlo o velkou akci, celá země se dozvěděla, že Castro a jeho přívrženci žijí a jsou schopni boje.

K další závažné události došlo 13.03.1957 v Havaně, kdy členové Studentského Direktoria podnikli útok na prezidentský palác s cílem zabít Batistu. Ačkoliv pronikli přímo do jeho kanceláře, chvíli před tím Batista odešel, což mu zachránilo život. V následné krátké, ale velmi krvavé, bitvě byla většina útočníků na prezidentský palác zavražděna. Druhá část příslušníků "Direktoria" se mezitím zmocnila rozhlasu a předseda "Federace univerzitních studentů" J.A.Echeverría oznámil veřejnosti, že Batista je mrtev a vyzvali lid k revoluci. Po opuštění rozhlasu byl na ulici zabit. Přeživší krvavého útoku na palác později založili nezávislé guerillové oddíly v pohoří Escambray, tzv. "Druhou Escambrayskou frontu."

K jedné z nejkrvavějších bitev povstání došlo 5.9.1957. Námořní základny v Cienfuegos se zmocnili vzbouření námořníci a členové odbojových skupin. Rozdali zbraně lidem, avšak vládním pozemním a leteckým silám se podařilo vzpouru potlačit. Poblíž, v Sierra de Trinidad, byla mezitím otevřena druhá povstalecká fronta, vedená Raúlem Castrem. Třetí frontu v oblasti Santiaga de Cuba vedl Juan Almeida. Partyzáni v horách získávali stále více spojenců. Situace v zemi se stále více stávala pro režim neudržitelnou. Ve snaze uklidnit situaci vypsal Batista na 1.6.1958 volby a nabídl povstalcům amnestii, na což oni odpověděli výzvou ke generální stávce, jež ještě byla vojskem potlačena. Batista si byl vědom velkého nebezpečí, a proto se rozhodl pro likvidaci partyzánských jednotek. Byly bombardovány vesnice v oblasti ovládané povstalci. Revolucionáři se ovšem dostali k dokumentaci ohledně devastovaných vesnic a předali ji sdělovacím prostředkům v USA, což vyvolalo velkou odezvu a vedlo ke stále negativnějšímu postoji USA vůči činnostem stávajícího kubánského prezidenta a vlády. Posléze bylo vyjednáno přerušení bombardování, což umožnilo povstalcům přeskupit svoje vojska a ubránit Sierra Maestru. 

Poté, co se fronty stabilizovaly, obdržel Che Guevara rozkaz k přesunu svých jednotek do provincie Las Villas a zde systematicky narušovat dopravu a spoje mezi východem a západem ostrova. 600 km dlouhý přesun trval 6 týdnů. Mezitím docházelo k nárůstu dezercí kubánských vojáků právě k povstaleckým vojskům. Během listopadu a prosince povstalecká vojska přerušila všechny cesty a spoje v Las Villas. Na hlavní dálnici, vedoucí přes celou Kubu, byl zničen most přes řeku Tuynicay. Ostrov byl rozdělen na dvě části. Koncem roku 1958 bylo Batistovo vojsko zcela demoralizováno a poraženo i přesto, že ani početně, ani výzbrojí se Povstalecké vojsko vládnímu zdaleka nevyrovnalo. Fidel Castro se svou vojenskou skupinou dobyl a obsadil Santiago de Cuba. V prosinci byl sveden pod vedením Che Guevary třídenní vítězný boj o město Santa Clara, čímž byla otevřena cesta k útoku na Havanu. Koncem prosince 1958 se vláda zhroutila. 1.1.1959 opustil prezident Batista letecky Kubu a tím byla revoluce úspěšně dokonána. 2.1.1959 vstoupili do hlavního města oddíly povstalců vedené Ernestem Che Guevarou a Camilem Cienfuegosem. 8.1.1959 dorazil do Havany, za bouřlivých ovací místního lidu, vůdce partyzánů Fidel Castro. 

Ústřední dvojicí celé revoluce byli Ernesto Che Guevara a Fidel Castro. První z nich se narodil v Argentině, kde vystudoval medicínu. Jeho levicovou orientaci výrazně ovlivnila jeho inspirace v díle Marxe a Engelse. Při jeho cestách po Jižní a Střední Americe si začal uvědomovat propastné rozdíly životní úrovně ve společnosti. V roce 1955 se v Mexiku seznámil s Castrem a další desetiletí byl jeho pravou rukou. Po ustanovení nové vlády ho jeho přítel Fidel jmenoval ředitelem národní banky, ministrem hospodářství a průmyslu. Che Guevara v roce 1965 Kubu opustil, aby šířil revoluční myšlenky i v dalších státech. Zemřel o dva roky později, kdy byl zajat a popraven při snaze o převrat v Bolívii. Fidel Castro vystudoval práva na univerzitě v Havaně a již v té době se velmi aktivně snažil angažovat do politického dění v zemi, kdy kandidoval za Ortodoxní stranu kubánského lidu ve volbách, jež posléze byly Batistou zrušeny. Jeho názory byly výrazně ovlivněny Marxem, José Martím či Leninem. I přesto, že Fidelem připravený útok na kasárny Moncada v roce 1953 byl neúspěšný, nepřestal vytrvale a strategicky plánovat celou revoluci až k jejímu vítězství v roce 1959, kdy se stal pro mnohé Kubánce absolutním hrdinou. 25.11.2016 Fidel Castro zemřel a jeho ostatky putovaly napříč celou Kubou, aby se s ním celý národ mohl rozloučit, zpět do Santiago de Cuba, kde byl pohřben na hřbitově Santa Ifigenia. 

Co následovalo po revoluci

V roce 1959 byl Fidel Castro jmenován nejvyšším šéfem ozbrojených složek, premiérem a o několik let později prezidentem a nejmladší hlavou státu, který se držel u moci téměř až do své smrti. Stal se tak nejdéle vládnoucím státníkem na světě. Pod jeho vedením prošla země velkým množstvím reforem, jako např. pozemková reforma, centralizace ekonomiky, znárodnění velkých firem, agrární reforma a velká reforma zdravotnictví a školství, kdy se téměř podařilo vymýtit negramotnost kubánského lidu. V tomto období se čím dál tím více ochlazovaly vztahy s USA, jež vyvrcholily uvaleným obchodním embargem na Kubu, jenž trvá až do dnešních dnů, a naopak se upevňovaly nejen diplomatické, ale i ekonomické vazby se SSSR a zeměmi sovětského bloku. V dubnu 1961 oznámil Castro změnu politického kurzu k socialismu. Vztahy mezi USA a Kubou se opět výrazně vyostřili v roce 1962 v období tzv. Karibské krize. Během dlouholeté spolupráce se SSSR se Kubě dařilo relativně dobře. Velká krize, tzv. speciální období "Periodo Especial", na Kubu přišla zkraje 90. let, po rozpadu Sovětského svazu, kdy se lidem nedostávalo nejběžnějších životních potřeb, včetně jídla. Vlivem špatné hospodářské situace musely být přijaty v některých oblastech prvky tržního hospodářství, především pak zvýšený důraz na turismus, přijetí dolaru jako druhé měny, zřizování zemědělských družstev a rozšíření možností podnikání v oblasti soukromého sektoru. V roce 2008, již nemocný Fidel, předal vládu svému bratru Raúlovi, jenž pokračoval v nastoleném trendu vládnutí až do roku 2018, kdy byl novým prezidentem Kuby jmenován Miguel Díaz-Canel Bermúdez, jež se dále roku 2021 stal po Raúlovi i prvním tajemníkem Komunistické strany Kuby a tím skončila na Kubě přes půl století trvající éra vládnutí rodiny Castrů.


*primární zdroj: Wikipedia

 

Mohlo by vás zajímat

Historie Kuby v datech

Nejvýznamější kubánské osobnosti

Rezervace
po telefonu
Rezervace Kuba
+420 725 699 909
Rezervace Emiráty, Srí Lanka
+420 725 631 875
Rezervace Dominikánská republika, Mexiko, Maledivy
+420 257 221 724
Získejte slevu 599 Kč
Přihlaste se k odběru newsletteru a získejte
599 Kč
na dovolenou!
Souhlasím s podmínkami registrace
SILVESTR NA KUBĚ